Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 20.02.2018 11:32:27 

Víte to?

Církevní restituce


Z cizího se snadno dává

      V internetovém deníku Neviditelný pes se dne 12. listopadu objevil článek pana Daniela Koláře „Historie:.. a furt ta Bílá hora!“, kde péruje, jinak se to říci nedá, zpěváka Jana Ledeckého kvůli jeho nesouhlasu s církevními „restitucemi“, a jeho názoru na Bílou horu. Ale budiž, každý jsme nějaký, a každý má svůj názor, s kterým jiní nemusí souhlasit. Osobně si také myslím, že Bílá hora byla pro náš národ, naši zemi neštěstím. Zejména svými důsledky. Kvůli tomu však nemíním dělat z pana Koláře, který má jiný názor hlupáka, jako se on snaží dělat z Jana Ledeckého. Navíc jsem se neměl možnost s těmi vystoupeními Jana Ledeckého, které pan Kolář napadá, seznámit, abych mohl posoudit jak dalece, a kdo z nich má pravdu. Také nesouhlasím s církevními restitucemi, a to zejména pro nedostatečné určení jak vydávaného tak nahrazovaného majetku. Je s podivem, že se ví celková cena vydávaného majetku a celková cena majetku, za který bude poskytnuta finanční náhrada, ale nikdo nechce prozradit, jak se k ní došlo, a za co se ty peníze vlastně platí. To je samozřejmě minimálně podivné.
      Ale zpět k vlastnímu článku. Nechápu, proč v této souvislosti musel pan Kolář napadnout i Jiráska a Nejedlého, a nazvat jejich díla smetím. Jirásek, ač z hlediska dneška dost popisný, zprostředkoval lidem pohled na historii očima Palackého. Ale stejně tak postupoval třeba W. Scott v Anglii, nebo H. Sienkiewicz v Polsku. Z jakého důvodu by se měl Jirásek držet zpátky, nebo se vyhýbat psaní o církvi. Jistě psal o Koniášovi, ale psal také o páteru Vrbovi, a řadě dalších. Co se týče Z. Nejedlého, tomu už se vytýká absolutně všechno, včetně toho, že se vůbec narodil. Ale hned se mi vybavuje taková podivná náhoda, když jsme u toho kárání Nejedlého. Před léty jsem četl paměti prof. V. Černého, který v nich péroval podobným způsobem jak p. Kolář J. Ledeckého prof. Z. Nejedlého. Dělal z něj také neználka atd. V té době se mi dostala do rukou i kniha prof. Černého „Středověká milostná lyrika“, vydaná po válce. A v ní skoro na každé páté straně v průměru prof. Nejedlého citoval. Kdy měl tedy pravdu?
      Ale když jsme u těch církevních restitucí, p. Kolář doporučuje J. Ledeckému mimo jiných si přečíst také dílo, co napsal Catalano. Rovněž bych si dovolil doporučit jeho knihu „Zápas o svědomí“. Zejména tu část, kde píše o reakci Ferdinanda II, jednoznačném odmítnutí církevních restitucí, když tento požadavek vznesl kardinál arcibiskup Harrach. A i postoj Ferdinanda III. k církevním záležitostem. Jasně z nich vyplývalo, že, co se týká majetku, kterým církev disponovala, jedná se o majetek panovníka, který má církev pouze ve správě pro předem určené účely. Nakonec si stačí přečíst Obnovené zřízení zemské. Rozhodně se nedá říci, že by tito císaři snad již tehdy inklinovali k sociáldemokratismu nebo komunismu, kteří jsou v shora uvedeném článku také napadáni. Tudíž i s ohledem na jen tento úsek historie mi není vůbec jasné, proč máme být nyní tak velkorysí a darovat najednou církvím, o co si řeknou. Ono z cizího se náramně snadno dává, a byl bych zvědavý, jak by oněch 102 poslanců hlasovalo, kdyby měli dávat něco ze svého, a nikoli z majetku, který není jejich, ale mají jej pouze ve správě.


Církevní restituce – náprava nespravedlnosti či politická svévole?

      Od mala mi bylo vštěpováno, nečiň rozhodnutí v hněvu či rozčílení. Ale také vyznávám přísloví, že z přehřátého hrnce, musí pára ven. A seminář, o němž dále píšu, mě notně přehřál. Ve středu 29. 8. 2012 jsem se zúčastnil semináře či diskuse, kterou pořádala o.s. Cesta-centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, spolupořadatelem byl Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupení v České republice, pod názvem, „Církevní restituce – náprava nespravedlnosti či politická svévole?“ V panelu se zúčastnili z římskokatolické církve pánové Holub a Štícha, z českobratrské evangelické církve pan Rejchrt, historik Křen, z ČSSD místopředseda PS Zaorálek, vše moderoval pan Klepárník. Důvodem mé účasti byla mi doručená pozvánka, dále pozvánka uveřejněná v Britských listech, ale hlavně názor, že pokud mám k něčemu výhrady, je třeba sbírat všechny informace a pokud možno účastnit se všech akcí kolem této věci. A tak, i když venkovan, jsem se sebral a do Prahy jel. Znamenalo to pro mě tři hodiny tam, a potom i zpět.
      Přesto, že hromadná doprava mi umožnila účast na diskusi jen něco přes dvě hodiny, očekával jsem, že to bude stát za to. Nestálo, a níže si dovoluji uvést proč. Je to samozřejmě můj osobní názor, navíc poznamenaný jen dvěma hodinami účasti a nedoslýchavostí.
      Především byl už pochybený záměr o vedení diskuze mezi zástupci římskokatolické církve a pochybovači o správnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jak jsem se měl možnost přesvědčit i zde, římskokatolická církev, pokud se cítí být na koni, odmítá diskutovat o svých požadavcích, ani je nezdůvodňuje, jen je pouze vznáší. Organizátoři pak byli i překvapeni množstvím lidí, kteří přišli, a nedokázali už diskuzi vést. Moderátor se podle mého dopustil minimálně tří chyb. Nestanovil dobu diskusního příspěvku, neměl možnost ukončit diskusní příspěvek nevyžádaný nebo dlouhý a sám se z role moderátora dostával do role diskutujícího. Zpočátku pak připustil diskuzi mezi členy panelu, místo, aby každý z nich přednesl své krátké stanovisko, a potom již jen odpovídal na dotazy. Tolik k vlastní organizaci.
      Z obsahu celé akce jen několik postřehů. Uvítal jsem, a nejen já, vyjádření faráře Rejchrta, který zpochybnil oprávněnost toho, že jeho českobratrská evangelická církev má dostat dvě miliardy korun jako náhradu za odebranou lesní a zemědělskou půdu v celkové výměře kolem dvou set padesáti hektarů. Považuji i za rozumný jím přednesené řešení vztahu státu a církví z roku 2004, kdy měl být vytvořen jakýsi fond v částce 100 miliard, a z něj měla být církvím vyplácena padesát let renta. Tento návrh údajně rozbili zástupci řádů, kteří chtěli náhradu naturální, a z toho vzešel současný návrh.
      Zajímavý byl i názor historika Křena, i když se v počátku prohlásil jen za náhradníka historika Kaplana, o tom, že by se vláda a katolická církev měly především zajímat, proč nemohou přesvědčit osmdesát procent národa o správnosti jimi navrženého řešení, a jejich odpovědnost za vzbuzení pochyb většiny občanů o celé věci.
      Místopředseda Zaorálek prohlásil celou záležitost za taškařici, ale bude se o ní 4 nebo 5.září hlasovat. Zmínil i jak vágním způsobem je zákon definován, tak že vlastně nelze spočítat ani náhrady, a neví se, co se bude vydávat. Upozornil i na to, že majetek má být údajně hned prodáván třetím osobám, o čem se nakonec psalo již před řadou měsíců. Vzpomenul i dopisu prezidenta, kde žádá premiéra, aby mu dal osobní záruky, že vše odpovídá právnímu řádu, jinak že bude zákon vetovat. Nakonec citoval i rozhodnutí ústavního soudu, v kterém vůbec nezaznělo, že stát má povinnost vydat majetek církvím, jak nám tvrdí koalice, ale ÚS měl uvést, že na restituce není právní nárok a jde pouze o politické rozhodnutí.
      Katoličtí zástupci obhajovali navržený zákon, ale neuvedli žádný důvod, proč. Přišli s názorem, že podle ústavy stát nemá vůči církvím žádná oprávnění, a to ani ohledně jejího majetku. Nakonec připustili ingerenci státu v památkové a ekologické oblasti. Podle mého dost teatrálně popírali vyjádření z devadesátých let o restituční tečce požadavkem předložení písemného vyjádření církve z té doby. Mimovolně přiznali účelovost jednání, kdy na dotaz, že Vatikán při jednání s vládou ČSSR v osmdesátých letech, prohlásil, že církev nemá vůči naší republice žádné majetkové požadavky, prohlásili, že tehdy měla církev jiné zájmy a proto se otázce majetkové vyhnula. Stejně tak neodpověděli na způsoby nabytí majetku církví, ani se nevyjádřili k tomu, že Olomoucké arcibiskupství vrácený majetek prodalo. Rovněž ponechali bez odpovědi vztah teologie a vlastnictví.
      Celá tato akce ve mně nezanechala dobrý dojem, a proto jsem napsal. Jak jsem poznal z hovoru s mnoha věřícími, ale i výše uvedeného vyjádření faráře Rejchrta, nemají dobrý dojem z navrženého způsobu vyrovnání ani oni. Jedinými, kdo setrvávají na tom, aby paskvil, označený za zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi prošel, začínají být už jen vedení trojkoalice, které věří, že vnitrostranická poslušnost členů jejich stran je přiměje, aby pro zákon hlasovali a přehlasovali veto senátu, popřípadě i veto prezidenta. Samozřejmě též vedení římskokatolické církve a některých dalších, držících se zásady, každý majetek dobrý.
      Nemá teď význam rozebírat, jak dopadla taková chamtivost v historii, a nejen naší. Divím se ale, že církve s jejich velikým intelektuálním potenciálem, který beze sporu mají, si nedají dvě a dvě dohromady. Copak nevidí, že tato chamtivost jim možná přinese nějaké drobné, ale povede k absolutní izolaci od společnosti, a jejich postupnému zániku. Cožpak se nepoučili z posledních dvaceti let?

Článek byl také 30. 8. 2012 zaslán do redakce Britských listů, která uveřejnila pozvánku na uvedený seminář.


Poučme se z historie

      26. září si připomeneme osm set let vydání Zlaté buly sicilské. Designovaný římský císař Fridrich II. v ní potvrdil Přemyslu Otakarovi I. dědičný královský titul pro panovníka Českého království a zároveň právo české šlechty volit si svého krále. Dokument, přes všechny nejasnosti v něm a jeho různé výklady, zamezil možnost žádat o udělení Čech jako léno nespokojeným příslušníkem panujícího rodu, stanovil Čechy a Moravu jako soustátí, a řešil nástupnictví nového panovníka Čech výhradně volbou příslušníků českého království, tehdy šlechty, kterého císař pouze potvrdil. Jak víme z historie, vždy záleželo hlavně na stávajícím rozložení sil mezi Čechy a Německem a vůbec v Evropě, jaký tento vztah ve skutečnosti byl. Ale ve své době jím Přemysl Otakar I. dosáhnul nejen maximálně možného, ale položil i základy pro další smlouvy a doklady k suverenitě Českého státu. Samozřejmě vše závisí na představitelích našich dvou států, jak je určován a vysvětlován jejich vzájemný poměr, který se pohybuje od uznávání vzájemné suverenity, až k určitému stupni vasalství a překrucování historických skutečností.
      Obdobně Přemysl Otakar I. o devět let později, a to dne 2. 7. 1221, uzavírá na rakouské hoře Schatzbergu, ležící nedaleko Znojma, s pražským biskupem Ondřejem úmluvu, kterou řeší vztahy mezi státem a římskokatolickou církví. Tato smlouva je nyní některými historiky vydávána za dokument, kterým byly na našem území církevní objekty uznány za vlastnictví církve, a to bezvýhradným souhlasem obou stran. To ve mně, zejména u krále, jež byl znám jako, parafrázuji Vančuru, „král, jehož ano mohlo dobře znamenat ne a ne znamenat ano“, vzbudilo určité pochyby. Vždyť celý život se snažil o posílení státu a královské moci, a tu najednou dobrovolně zbavuje sebe a šlechtu řady práv? Snažil jsem se tedy zjistit více. Skutečně dne 2. 7. 1221 došlo k úmluvě za účasti krále, biskupa Ondřeje, vévody rakouského Leopolda, kardinála Řehoře, dále biskupů Olomouckého, Vratislavského a Nitranského a dalších osob a dále i ke zrušení interdiktu. Ale bylo tomu tak po šesti letech bojů, sporů, trvalé diplomatické aktivity.
      Vše počalo, když v důsledku 4. Lateránského koncilu v roce 1215, jehož snahou bylo upevnit církev dovnitř i navenek, vystoupil pražský biskup Ondřej proti královským úředníkům, pak i proti králi ale i proti nepořádkům v české církvi. Zejména popíral pravomoc světských soudů nejen nad duchovními, ale i nad jejich poddanými. Dále odmítal investituru kněží skrze laiky. Odmítal platit daně a konat zemské roboty ze statků církevních. Rovněž požadoval desátky od celé země. Tím vzbudil odpor krále a jeho úředníků a musel utéci roku 1216 ze země. Z ciziny pak vyhlásil nad Čechy interdikt a 1217 si stěžoval u papeže.
      Král nechal obsadit všechny biskupské statky a výnos šel do královské komory. Údajně měl i zničit dokument o nezávislosti pražských biskupů od císaře z r. 1187. Zároveň se obrátil na mohučského arcibiskupa s žádostí o zrušení interdiktu (bývalý vyšehradský probošt) a ten v květnu 1217 interdikt zrušil. V zemi se pak interdikt nedodržoval vůbec.
      Papež Honorius III., ale převzal celou věc do své kompetence. Pokáral arcibiskupa za zrušení interdiktu, stvrzuje interdikt a píše králi dopis. V jeho textu se projevuje, že král i papež se vzájemně potřebují. Král kvůli mezinárodnímu uznání, papež kvůli podpoře svého vlivu na císařství. Dopis proto není útočný. Vytýká králi, že laikové soudí kněze, král si osobuje právo investitury, nikdo nedodržuje interdikt, církvi se ukládají daně a nenechávají se jí desátky. Končí tím, že biskup Ondřej krále miluje a pokud král proti němu něco má, tak ať podá žalobu jemu, papeži, a on jí vyhoví.
      Král odpovídá dopisem, ve kterém děkuje za projev lásky i pokárání. Dále uvádí, že je obětí pomluv, žádného kněze on ani jeho předkové k smrti neodsoudili, vyjma pověšení jednoho kněze, který byl loupežníkem a falšoval peníze, „neslušné“ daně církvi neukládal, při investiturách se většinou řídil návrhy církve, desátky ze svých statků platí. A posílá k papeži posly, kteří mají vše vyložit. Později píše papeži, že nemůže donutit svůj lid, aby platil desátky, které dosud neplatil. On sám, že se zříká ustanovování a sesazování farářů, ovšem toto právo musí zůstat patronátní šlechtě. Byla vyměněna řada dopisů, a nakonec v roce 1419 na zemském sněmu v Kladrubech je přijat návrh smlouvy a král dále požaduje, aby kněží a církevní hodnostáři, kteří zůstali věrni králi, nebyli trestáni. Tato žádost prodloužila spor. Biskup nevyhověl a jmenoval nové, které zase král nepustil na jejich beneficia. Znovu byl vyhlášen interdikt. Král posílá poselstvo do Říma. Papež vyhověl králi a posílá do Vídně biskupa Ondřeje, ale opět nedošlo k dohodě. Papež nyní vyhoví požadavku krále a posílá do Čech kardinála Řehoře de Crescentio, aby poslední dva sporné články, ohledně privilegií pražského biskupství a pravomocí nad poddanými zádušních statků, na místě vysvětlil a dohodl. Pak teprve došlo k shora uvedené úmluvě. Biskup Ondřej se již do Čech nevrátil a zemřel 30. 7. 1224 v Římě.
      Vlastní úmluva pak byla kompromisem, jak tomu bývá ve většině případů. Úmluva zbavila jen poddané biskupa konání zemských robot, výtěžek ze soudních rozhodnutí nad nimi, které rozhodoval král, plynul biskupovi a dále byly potvrzeny do té doby udělené výsady pražskému biskupství a byl mu vrácen hrad Podivín na Moravě. Dne 10. 3. 1222 pak na „prosby“ kardinála Řehoře král ustanovil svobody všech církví a klášterů. Ne však jak bylo žádáno církví. Snížil jim pouze zemské roboty, soudní právo nad duchovními zůstává králi, ale soudí osobně s nejvyšším kancléřem a několika pány, ale až po sněmu. Spory jejich poddaných měl také rozhodovat král, ale nechal o nich rozhodovat pražský soud. Dále z komorních statků byl dáván celý desátek biskupovi (královské statky se dělily na komorní, jejichž výnosy byly pro potřeby krále a korunní, jejichž výnosy byly pro potřeby země – koruny). Desátky z ostatní půdy církevní zůstaly jak dřív, že ¼ dostal biskup, ¼ si nechal šlechtic na udržování kostelů (z titulu zakladatele jej považovali za svůj majetek), ¼ byla určena chudým a ¼ faráři kostela. Králi dále zůstalo právo investitury, tedy právo jmenovat biskupy. Šlechtě zůstala dále patronátní práva.
      Jde o událost starou takřka osm set let, ale jak je aktuální, zejména dnes. Také šlo tehdy o majetek a o vztah církve a státu, o vztah našeho státu k Evropě. Naši předkové včetně svého krále se nepokořili, a řadu let bojovali o dosažení kompromisu, i když tehdy měla církev daleko větší moc a prostředky nátlaku než dnes. Jak je to odlišný postoj od současné vlády, která je ochotna vydat všechno, co se po ní žádá, aniž by zkoumala oprávněnost těchto požadavků. Nakonec vzpomeňme třeba ankety „Největší Čech“ pořádané v roce 2005 Českou televizí, v které se Přemysl Otakar I. umístil na 71 místě, hned za Madeleine Albrightovou a Anetou Langerovou, což napovídá leccos o pokleslém historickém vědomí a poměru vrcholných představitelů a bohužel i některých občanů k vlastní zemi.

Článek byl také 26. 8. 2012 zaslán do redakce Haló novin a uveřejněn 4. 9. 2012 pod názvem O boji církve s Přemyslem Otakarem I. o majetky.


Výzva všem poslancům a senátorům vládní koalice

----- Original Message -----
From: HzPD
To: ivanjordak@tiscali.cz
Sent: Thursday, August 02, 2012 11:33 AM
Subject: Potvrzení odeslání Výzvy

      Vážená občanko, vážený občane,
jsme rádi, že jste svůj nesouhlas se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi, který sdílí téměř 80% občanů ČR, projevil(a) veřejně a děkujeme Vám za to.
      Hnutí za Přímou Demokracii, občanské hnutí Stop církevním restitucím a další občanské iniciativy se k této otázce vyjadřují jasně už delší dobu.
      Sami však nic nezmůžeme, nepodpoří-li nás občané. Občanská angažovanost je v dnešní době zvlášť potřebná.
      Požádejte své známé, spolupracovníky na pracovišti a další, kteří sdílejí tento názor, aby stejně jako Vy sdělili svůj nesouhlas prostřednictvím http://www.hzpd.cz/vyzva-poslancum-a-senatorum přímo poslancům a senátorům vládní koalice.
      Ještě není vše ztraceno – ještě můžeme docílit zrušení tohoto zákona a schválení nového, který spravedlivě uspořádá majetkové vyrovnání s církvemi.
      Věříme, že společně to dokážeme, sdělí-li desítky tisíc občanů své odmítavé stanovisko k tomuto zákonu poslancům a senátorům vládní koalice tak, jako Vy.
      Dnes byla Vaším jménem odeslána z našeho webu tato Výzva všem poslancům a senátorům vládní koalice – každému na jeho osobní sněmovní a senátní e-mail:

Výzva:

    Poslanci a senátoři vládní koalice,
jako občan(ka) České republiky zásadně nesouhlasím se současnou podobou zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
    Vyzývám vás proto, abyste hlasovali proti jeho přijetí a rozhodnutí o církevních restitucích přenechali přímo občanům této země
vyhlášením celostátního referenda o církevních restitucích.

JUDr. Ivan Jordák
Letohrad


Odesláno ze stránek www.hzpd.cz, 02.08. 2012 11:33:47.
 


Dopis kardinálu Dukovi

Vážený pane kardinále,
      dle zprávy uveřejněné v tisku, jste měl údajně vyzvat ty, kterým vadí návrh tzv. církevních restitucí, aby Vám řekli, proč jim vadí. Protože jsem jeden z těch, kterému navrhovaná podoba zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vadí, dovoluji si využít Vámi nabídnuté příležitosti, a napsat proč, a co vadí na tom zrovna mě. Považuji za poctivé Vám sdělit, že se na Vás obracím formou otevřeného dopisu, pokud budou tento dopis ochotny některé z novin uveřejnit. Myslím si, že utajování, nejasností a skrývání bylo v této záležitosti již tolik, že je na čase vše projednávat veřejně. Rovněž netajím, že jsem se obrátil již vloni otevřeným dopisem na parlamentní politické strany, poslaneckou sněmovnu, senát a ústavní činitele s negativním stanoviskem k těmto restitucím. Na dopis mi postupně odpověděli pouze KSČM, ČSSD, senát, ministerstvo kultury a předseda vlády. Jejich stanoviska jsou obecně známá, a zachovali je i ve své odpovědi mně.
      Ale k věci. Vadí mi heslo, pod kterým je věc prezentována, prolamování hranice 25. 2. 1948, vyhýbání se odpovědi, jak církev majetek získávala, neurčitost vydávaného majetku, nadhodnocení nevydávaného majetku, za který bude finanční náhrada, nezodpovězená otázka započtení nákladů, které stát na církve, ať na jejich provoz nebo opravu památek vydal, neprokázání, že šlo i v minulosti skutečně o vlastnictví církve, a nikoli jen o držbu nebo svěření majetku k určitému účelu, pak i řada dalších věcí, které zmíním v rozepisování těchto hlavních důvodů.
      Počátkem devadesátých let, řekl Váš předchůdce, kardinál Tomášek, že církev nemá vůči státu již žádné další požadavky. Neuplynulo ani deset let, a bylo vše jinak. Začalo se razit heslo, „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Půvabné na tom bylo zejména načasování, protože v té době zrovna probíhala divoká privatizace. S heslem, co bylo ukradeno, musí být vráceno, každý jistě souhlasí, pokud pod pojem ukradeno bude zahrnuto vše, kdy jednotlivec nebo skupina lidí přišla o majetek nebo výtěžek své vlastní práce. A to, ať je to krádeží, loupeží, válečným kořistnictvím, psychickým nebo fyzickým násilím, vykořisťováním, podvodem nebo zneužitím zákona. Tehdy to bude teprve spravedlivé, i když samozřejmě daleko složitější, zejména pokud všem má být měřeno stejně. Další otázkou pak je, od které doby se tyto vztahy budou rovnat, a kdo je oprávněným dědicem. Pak se stává vše prakticky neřešitelné.
      Vrátíme se až do 9. st., kdy byl nemovitý majetek vlastnictvím rodu, tedy všech? Zvolíme období před husitskou nebo po husitské revoluci? Nebo raději před Bílou horou nebo po ní? Tak lze pokračovat nekonečně a vždy se najdou důvody některé ze zúčastněných stran zvolit právě tento a žádný jiný čas, a zarputile jej obhajovat. Z těchto důvodů už zvolené heslo, pod kterým vše probíhá, aby se pro vydávání získal punc spravedlnosti, považuji za demagogii.
      Dále nechápu, proč je prolamovaná hranice 25. 2. 1948, čemu svědčí výměra půdy, která je občas v tisku prezentována, i když často velmi, a to násobně, rozdílně. Nějakou výměru měla církev v roce 1918, jež byla zabrána za náhradu záborovým zákonem č. 215/1919 Sb., tzv. první pozemková reforma. Nutno i připomenout, že církevní pozemky nebyly posuzovány jako celek, ale jednotlivé velkostatky, statky a pozemky far jako samostatné celky, což bylo pro církev výhodnější a do roku 1937 jí byla část pozemků vrácena. Po válce zákonem č. 12/1945 Sb. došlo ke konfiskaci pozemků, částečně se dotýkající i církve (např. řád tehdy německých rytířů). Zákonem č. 142/1947 Sb. pak byla prováděna revize první pozemkové reformy, podle kterého mělo být zkontrolováno její provedení a popřípadě dokončení. Srovnáním výměr v roce 1918 a některých údajů o vydávání nebo započítávání docházíme k podivné záhadě, zda první pozemková reforma vlastně vůbec byla provedena.
      Jako další, je tu pak otázka získávání majetku církví a rozsah jejího práva s ním nakládat, či otázka řešení restitucí v minulosti. Majetek byl zprvu určen nikoli církvím, ale výlučně bohu nebo božstvům a jim byl předáván právě prostřednictvím církví. Později byl předáván církvi, aby za něj u boha nebo svatých zprostředkovala pro dárce nebo plátce určité služby, požadavky, odměny atd. Teprve od středověku je církev dotována jako taková, ale vždy minimálně za dvou podmínek. Možnost nakládat s majetkem zůstává stále v pravomoci patrona, ať už jím byla šlechta nebo panovník. A za druhé majetek je určen stále k provádění úkonů, které církev zajišťovala, např. špitály ať se jednalo o nemocnice nebo chudobince a dále, velmi volně řečeno ke zprostředkování vztahu mezi tím, kdo majetek poskytl a bohem, popřípadě některým ze svatých. Velká část majetku byla tvořena odkazy právě jednotlivým svatým, a to jako odměna za zázračná uzdravení, vyplnění proseb o pomoc při různých životních trablech apod. Přímo církvím pak byly placeny úkony, které prováděla, jako např. křty, svatby, pohřby, zádušní mše nebo pokud slibovala něco zařídit jako odpustky apod. Další příjmy byly z titulu, že církev respektive jednotlivé řády byly feudální vrchnosti a měli tak nárok na desátky a další platby a pokuty.
      Rozlišit v současné době původ tohoto majetku a oprávněnost jeho získání, tedy zda služba, za kterou bylo placeno, např. u odpustků, zádušních mší nebo odkazů v závěti, měla opravdu výsledek, který si plátce přál, je nemožné a nemá příliš smysl se tím nyní zabývat. Často byly a jsou zpochybňována i darování majetku přímo církvi panovníkem nebo feudálem posuzováním darovacích listin s ohledem na skutečnosti je provázející.
      Dá se říci, že od 6. st. se katolická církev stává postupně ve všech zemích Evropy státní církví, a to podle kodexu císaře Justiniána, jehož první kniha má název : O nejvyšší Trojjedinosti, katolické víře a o tom, že se nikdo nemá odvážit o tom veřejně vést spor“. Tento kodex začíná slovy: „Chceme, aby všechny národy za naší mírné vlády vyznávaly víru, kterou zvěstoval Římanům svatý apoštol Petr … Ti, kteří se řídí tímto zákonem, nechť mají jméno katoličtí křesťané, ti ostatní ale, které prohlašujeme za bláhové a pošetilé, budou jako odpadlíci od víry potrestáni bezectností a božím hněvem, a poté budou postiženi trestem světským.“ Takto se církev stala státní institucí s nuceným členstvím.
      Dovoluji si i zmínit restituce v minulosti, protože je nyní vykládáno vše tak, jako by do roku 1948, nebo do Josefínských reforem bylo vše neměnné a v pořádku. Po ukončení husitských válek, za kterých v části země došlo k zabírání církevního majetku na základě přijetí 4 Pražských artikulů Čáslavským sněmem v červnu 1421, a to podle 3. artikulu „… Aby panování světské nad bohatstvím, zboží časným bylo kněžím odjímáno …“ atd. Přijetím kompaktát pak byla možnost mít majetek církvi opět obnovena, i když v omezeném rozsahu a bez restituce. Další postup v zemi byl řešen majestátem císaře Zikmunda přijatý v Jihlavě roku 1436. Zde bylo mimo jiné stanoveno: císař se za sebe i budoucí zavazuje mj. toto:
b) neobnovovat zbořené kláštery, kostely, hrady, tvrze a nikoho k jejich obnově nenutit, pouze kdyby někdo o své vůli je chtěl obnovit, tak může,
c) mnichy nebo jeptišky přijímat do určitého místa pouze za souhlasu arcibiskupa (tehdy Jan Rokycana) tak i pána toho místa, tedy obou dvou, a rovněž potvrzuje současné držitele majetku.
Tedy k žádným restitucím nedošlo.
      Před Bílou horou, respektive před stavovským povstáním, bylo Česko snad jedinou zemí na světě, kde měl každý, včetně poddaných, právo si zvolit svobodně své vyznání. Odhaduje se, že asi 80 až 90 % obyvatel bylo protestantů. Po Bílé hoře mimo hrdelní exekuce tzv. českých pánů a konfiskace majetku, došlo i k vypovězení protestantské šlechty a měšťanů, pokud se nepřihlásili k římskokatolické církvi do 6 měsíců. V téže lhůtě musili prodat svůj majetek v Česku, což dokonale zneužila řada císařských úředníků, šlechty i měšťanů. Bylo to nařízeno protireformačním patentem z roku 1627. V témž roce bylo i vydáno Obnovené zřízení zemské, tedy jakási ústava včetně rozhodujících právních předpisů. Zde mimo jiné Ferdinand II. výslovně zakazuje komukoliv z prelátů, duchovních nebo jimi ustavených úředníků bez povolení císaře a jeho dědiců, králů Českých, zastavovat, prodávat, darovat nebo jinak zcizovat církevní majetek Pokud by se tak přece jen stalo, musí se vrátit, a pokud by byla stanovena nějaká cena, tak připadne králi. Dále zakazuje, aby patroni kostelů či klášterů požadovali vrácení fundací věnovaných v minulosti, protože jak se uvádí, bylo to dáno předně Pánu Bohu a potom k témuž kostelu nebo řádu, jedině by to bylo možné se svolením krále. Tedy císař, tu z titulu Českého krále, se snaží o zachování současného stavu, nikoli o jeho rozšíření nebo restituci a musí bránit i České šlechtě vymáhat zpět, co kdy příslušným církevním zařízením její předci nějakým způsobem převedli. Stejně Ferdinand II. odpovídá kardinálu Harrachovi na jeho žádost o restituce: král, tím méně pánové z království nejsou povinni navracet, co bylo v Českém království zcizeno církvi kacíři. Obdobně mu sdělil, že výnos solní dávky (kterou císař poskytl pro krytí potřeb církve) může být užit k prospěchu chudých duchovních, ale v žádném případě nelze tyto peníze hromadit a investovat. Obdobně postupoval i Ferdinand III., který i striktně trval na svém právu jmenovat arcibiskupy, biskupy a další církevní hodnostáře. V podstatě i dál trval spor o patronátní práva, kdy šlechta přikázala hejtmanům svých panství, aby znemožnili provádění instrukce vikářům od arcibiskupa. V této době se jedná samozřejmě o katolickou šlechtu a spor o patronátní práva přes shora vydané nařízení císaře nebyl vyřešen a ještě koncem 17. st. přetrvávají spory kolem nich. Církevní statky se počítají ke komoře královské a císaři si nečinili problémy s jejich zastavováním nebo i prodejem. Byla sice zřízena dvě nová biskupství (1654 Litoměřické a 1664 v Hradci Králové), ale biskupy i arcibiskupa jmenuje panovník. Tedy ani v tomto případě nedochází k restitucím.
      Koncem 18. st. dochází v Česku i v Evropě, k velkým změnám, na jedné straně určité uvolnění a na druhé tuhá centralizace. V roce 1781 je vydán Toleranční patent, kterým vedle katolického náboženství je trpěno i vyznávání augšpurské, helvétské a řeckopravoslavné, ale pouze soukromě, v roce 1782 pak byli připojeni husité. Správa veškerého církevního jmění byla postavena pod dozor státu, zakupování statků duchovenstvem bylo možné jen s vládním svolením. Žebravým řádům bylo zakázáno sbírání almužen, byl zrušen poplatek za zpověď. Všeobecné zbožné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a vzdělání učitelstva. Byl zrušen jezuitský řád a z jeho majetku byl zřízen tzv. studijní fond určený k vydržování školství. Byly zrušeny kláštery, které neměly školský a charitativní význam (celkem bylo zrušeno 55 klášterů). Josef II. vychází z názoru, „že vše, co se v církvi neopírá o právo božské a co se nedotýká přímo víry a spásy duše, podléhá státní svrchovanosti“. V tom i odmítá jakýkoliv vliv papeže nebo cizích biskupů a kvůli tomu mění hranice diecézí tak, aby souhlasily s hranicí státní. Vydal ještě řadu dalších nařízení, kterými dělá z kněží fakticky státní úředníky.
      Tedy dá se usuzovat, že církev nenabývala vlastnictví v celém rozsahu vlastnických práv, nikdy po celé dějiny, a nepřišla o nezpochybnitelný majetek až v únoru 1948, jak se tvrdí. Vzhledem k tomu, že vydání majetku se ve skutečnosti týká jen římskokatolické církve a Federace židovských obcí v ČR, ostatní církve dostanou maximálně budovy, v kterých mohou provádět úkony pro své věřící, zakládá se tím nerovné postavení církví do budoucnosti.
      Co se týče provádění duchovních a dalších úkonů, jsou církve nezastupitelné pro své věřící, i když si dovolím připomenout Petra Chelčického, „člověk mezi sebou a bohem nepotřebuje prostředníka“. Ale jen v ČR máme 26 registrovaných církví a náboženských společností, které mají všechny právo na stejné podmínky. Tedy jak majetek řešit. Podle počtu věřících? Ty s menším počtem začnou namítat, že byly v minulosti znevýhodněny proti těm preferovaným. Dát všem stejně? Ty s většími počty věřících budou poukazovat, že jsou potřebné pro daleko větší množství lidí a ocitáme se tak v začarovaném kruhu. Co se týče ostatních činností jako charita, školství a zdravotnictví, je otázkou jak dalece je zapotřebí tyto činnosti zajišťovat právě a jen církvemi a kterými z nich a nikoli státními, obecními nebo veřejnými institucemi. Zejména, když je v ČR z obyvatel jen třetina věřících, z toho je cca 70% římskokatolického vyznání. Názor, že bez majetku musí církev bezpodmínečně zaniknout a argumentuje se tu zánikem českých bratří, nemá opodstatnění. Po povolení činnosti zahraničních církevních misií v roce 1861 se řada jejich členů vrátila a společně s dalšími v roce 1870 Jednotu bratrskou obnovila. Dále církve bez majetku byly velmi dlouhá období, a to i církev římskokatolická, a jsou i dál.
      Tvrzení, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý, je poněkud zavádějící. Znamená to snad, že v naší současné společnosti mají svobodu, práva a nezávislost jen ti majetní a ti bez majetku ne? Nebo snad, že míra práv a svobod je odstupňována výší konta? I když připouštím, že někdy se to tak jeví, mám za to, že všichni jsme povinni dělat vše pro to, aby tomu tak nebylo a i ten absolutně nemajetný měl stejná práva jak ten nejbohatší.
      Snažil jsem se o co nejúspornější vyjádření. Myslím si ale, že otázka víry, je vyloženě soukromou věcí každého občana. Záleží tedy pak na něm, jak si své potřeby bude zajišťovat a hradit. Nemůže však, ať sám nebo prostřednictvím jiných, žádat, aby mu jeho potřeby hradili ostatní. Jsem sice pro solidaritu ale s malými, nemocnými a starými.

Dopis byl také 4. 5. 2012 zaslán do redakcí Haló novin a Britských listů.


Církevní restituce - pár slov úvodem

      I když jsme tuto sekci jako samostatnou vytvořili s přáteli nyní, v čase, kdy má parlament opět projednávat církevní restituce, jednotlivé články vznikaly už řadu let. Obrátil jsem se i s výzvou a z hlediska historického, pouze s amatérsky zpracovaným otevřeným dopisem na všechny ústavní činitele a všechny parlamentní strany a mailem jsem poslal tento dopis i občanům. Jejich odpovědi, či neodpovědi jsou zde rovněž uvedeny.
      Důvodů mého jednání je několik.
      Prvním a nejvážnějším, utajenost a neurčitost jednání a majetku, který má být vydán. Ptal jsem se, pokud se děje po právu, proč není v zákoně, jeho veřejně přístupné příloze nebo jiným způsobem uveden vydávaný majetek včetně důvodu, z kterého je restituován? Proč je nám odpovídáno pouze obecnými řečmi o spravedlnosti a nápravě křivd a výhodnosti tohoto řešení pro stát. Proč nebyla uveřejněna cena metru, za který se náhrada polností a lesů počítala, když u ostatních restitucí to bylo obvyklé.
      Druhým důvodem je, zda byly odečteny náklady, které po čtyřicet let byly státem vydávány a ještě dvacet let vydávány budou na provoz církví, mzdy duchovních a zaměstnanců církví, opravy kostelů a církevních památek. I tato otázka zůstává bez odpovědi.
      Třetí otázkou je, kdy se bude restituovat majetek církví ve prospěch občanů, tedy státu, který církve nabyly platbou za odpustky, konfiskací při inkvizičních a čarodějnických procesech, přivlastněním si darů věnovaných ve prospěch svatých apod., tedy majetek získaný bez právního důvodu, a tím ani nepožívající právní ochrany a měl by být vydán jako bezdůvodné obohacení.
      Další závažný důvod je, že prakticky po celou dobu, a to i ve středověku, byl považován majetek, který církev spravovala, za majetek panovníka, tedy státu, nebo patronů, kteří ten který majetek pro určité účely dali církvi do správy. Tedy nikoli až od Josefa II. nebo od února 1948, jak je zvykem vykládat.
      Poslední důvod je, zda není zahrnut i majetek, který byl převeden na stát první pozemkovou reformou (tzv. záborový zákon), a církvi za něj stát zaplatil. Aspoň tak lze předpokládat z množství hektarů, které je někdy uváděno, při srovnání s rozsahem nemovitostí, které měla církev ve správě v roce 1918.
      Tyto důvody či otázky mě vedly k tomu, abych se obrátil na naše představitele. Rovněž i doba a celková suma, po kterou se bude vše vyplácet. Myslím si totiž, že ač si myslí někteří naši představitelé pravý opak, vlastníky majetku tohoto státu jsou jeho občané, nikoli jeho představitelé, ať už zastávají jakoukoli funkci. Ti jsou pouze správci, respektive úředníky společnosti, která se nazývá stát. A měli by být už konečně jednou této společnosti za své počínání odpovědni. A v případě takových majetkových přesunů, by měli rozhodovat o svém majetku jeho vlastníci, tedy tito vzpomínaní občané. Zejména v případě, kdy má být tento majetek k užitku pouze čtvrtiny občanů, vzhledem k počtu věřících. Ostatní si své zájmy a duchovní potřeby platí sami. Proto, pokud by naši představitelé mysleli církevní restituce poctivě, měli jejich rozhodnutí předložit referendu.
      Tolik úvodem, v ostatním a podrobnostech odkazuji na následující texty, seřazené od nejnovějších.


Konkordát Přemysla Otakara I.

      V řadě materiálů je uváděno, že mezi králem Přemyslem Otakarem I. a tehdejším pražským biskupem Ondřejem dne 2. července roku 1221 na rakouské hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti Znojma těsně při moravsko-rakouské hranici je uzavřena úmluva, podle které byly na našem území církevní objekty uznávány za vlastnictví církve.
      Citace, její způsob, naznačuje, že šlo o dohodu dvou stran, tedy souhlas obou s výsledkem této úmluvy, ke které dospěli. To ve mně, zejména u krále, jež byl znám jako, parafrázuji Vančuru, „král, jehož ano mohlo dobře znamenat ne a ne znamenat ano“, vzbudilo určité pochyby. Snažil jsem se tedy zjistit více z literatury, která byla při ruce. Zejména z Palackého Dějin národa Českého ……, Palackého odkazu na prameny k těmto dějinám, Kavka a kol. Dějiny Československa do 1437, Československá vlastivěda 4 díl, Hattenhauer Evropské dějiny práva, Grigulevič Dějiny inkvizice, Vaněček Dějiny státu a práva atd.
      Skutečně dne 2. 7. 1221 došlo k úmluvě na hoře Šach za přítomnosti krále, biskupa, vévody rakouského Leopolda, kardinála Řehoře, dále biskupů Olomouckého, Vratislavského a Nitranského a dalších osob k oné úmluvě a zrušení interdiktu. Úmluva zbavila jen poddané biskupa konání zemských robot, výtěžek ze soudních rozhodnutí nad nimi, které rozhodoval král, plynul biskupovi a dále byly potvrzeny do té doby udělené výsady pražskému biskupství a byl mu vrácen hrad Podivín na Moravě. Dne 10.3.1222 pak na „prosby“ kardinála Řehoře král ustanovil svobody všech církví a klášterů. Ne však v rozsahu jak církve pražské. Snížil jim pouze zemské roboty, soudní právo nad duchovními zůstává králi, ale soudí osobně s nejvyšším kancléřem a několika pány, ale až po sněmu. Spory jejich poddaných měl také rozhodovat král, ale nechal o nich rozhodovat pražský soud. Dále z komorních statků byl dáván celý desátek biskupovi (královské statky se dělily na komorní, jejichž výnosy byly pro potřeby krále a korunní, jejichž výnosy byly pro potřeby země – koruny). Desátky z ostatní půdy církevní zůstaly jak dřív, že ¼ dostal biskup, ¼ si nechal šlechtic na udržování kostelů (z titulu zakladatele jej považovali za svůj majetek), ¼ byla určena chudým a ¼ faráři kostela. Králi dále zůstalo právo investitury. Zůstávají patronátní práva. Církev to pak řeší vytvářením nových farností, které vznikají odštěpením od původních farností kolem knížetem nebo feudálem založených kostelů, a obchází tak patronátní práva.
      Celá záležitost kolem úmluvy probíhala sedm let. V důsledku 4. Lateránského koncilu v roce 1215, jehož snahou bylo upevnit církev dovnitř i navenek, vystoupil pražský biskup Ondřej jednak proti královským úředníkům, později i proti králi a jednak proti nepořádkům v české církvi. Zejména popíral pravomoc světských soudů nejen nad duchovními, ale i nad jejich poddanými. Dále odmítal investituru kněží skrze laiky. Odmítal platit daně a konat zemské roboty ze statků církevních. Rovněž požadoval desátky od celé země. Tím vzbudil odpor krále a jeho úředníků a musel utéci v 1216 ze země. Z ciziny pak vyhlásil nad Čechy interdikt a 1217 si stěžoval u papeže.
      Král nechal obsadit všechny biskupské statky a výnos šel do královské komory. Údajně měl být i zničen dokument o nezávislosti pražských biskupů od císaře z r. 1187. Zároveň se obrátil na mohučského arcibiskupa s žádostí o zrušení interdiktu (bývalý vyšehradský probošt) a ten v květnu 1217 interdikt zrušil. V zemi se pak interdikt nedodržoval.
      Papež Honorius III., ale převzal celou věc do své kompetence. Pokáral arcibiskupa za zrušení interdiktu, stvrzuje interdikt a píše králi dopis. V jeho textu se projevuje, že král i papež se vzájemně potřebují. Král kvůli mezinárodnímu uznání, papež kvůli podpoře svého vlivu na císařství. Dopis proto není útočný. Vytýká králi, že laikové soudí kněze, král si osobuje právo investitury, nikdo nedodržuje interdikt, církvi se ukládají daně a nenechávají se jí desátky. Končí tím, že biskup Ondřej krále miluje a pokud král proti němu něco má, tak ať podá žalobu jemu, papeži, a on jí vyhoví.
      Král odpovídá dopisem, ve kterém děkuje za projev lásky i pokárání. Dále uvádí, že je obětí pomluv, žádného kněze on ani jeho předkové k smrti neodsoudili, „neslušné“ daně církvi neukládal, při investiturách se většinou řídil návrhy církve, desátky ze svých statků platí. A posílá k papeži posly, kteří mají vše vyložit. Později píše papeži, že nemůže donutit svůj lid, aby platil desátky, které dosud neplatil. Dále přiznal, že jeden kněz byl pověšen, ale z důvodu, že se přidal k loupežníkům a falšoval peníze. On sám, že se zříká ustanovování a sesazování farářů, ovšem toto právo musí zůstat patronátní šlechtě.
      V shora uvedené věci byla vyměněna řada dopisů, kde si obě strany vysvětlovaly své postoje. V roce 1919 pak na zemském sněmu v Kladrubech je přijat návrh smlouvy: 1) biskup má právo ustanovit a sesazovat kněze na farách, ale nesmí to být na újmu patronátních práv, 2) biskup soudí kněze ve věcech duchovních, 3) do návratu biskupa, budou biskupství vládnout jím ustanovení poručníci, 4) za škody biskupství dostane po návratu do země do 3 měsíců náhradu, 5) desátky se mají platit tak, jak před jeho odchodem, 6) biskup slíbí králi poddanost a věrnost.
      Dále žádal král, aby kněží a církevní hodnostáři, kteří zůstali věrni králi, nebyli trestáni. Tato žádost prodloužila spor. Biskup nevyhověl a jmenoval nové, které zase král nepustil na jejich beneficia. Znovu byl vyhlášen interdikt. Král posílá poselstvo do Říma. Papež vyhověl králi a posílá do Vídně biskupa Ondřeje, ale opět nedošlo k dohodě. Papež nyní vyhoví požadavku krále a posílá do Čech kardinála Řehoře de Crescentio, aby poslední dva sporné články, ohledně privilegií pražského biskupství a pravomocí nad poddanými zádušních statků, na místě vysvětlil a dohodl. Pak teprve došlo k shora uvedené úmluvě. Biskup Ondřej se již do Čech nevrátil a zemřel 30. 7. 1224 v Římě.


Odpověď předsedy vlády na otevřený dopis k restitucím
a reakce na ni

      Č.j. 14347 /11-OSV

      Vážený pane doktore,
odpovídám na Váš dopis týkající se připravovaného zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve kterém vyjadřujete svůj názor na historii našeho státu se zaměřením na Církev římskokatolickou.
      Z Vašeho nahlížení historie, zejména vztahů mezi státem a Církví římskokatolickou pak vyplývá i hodnocení současného dění okolo vypořádání některých křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody.
      Je pravda, že naše historie obsahuje vedle světlých míst také místa velmi temná a bolestivá. To se nevyhnulo ani vztahům mezi státem a Církví římskokatolickou. Po desetiletích totalitního režimu se však náš stát zavázal k ochraně lidských práv a svobod, včetně práva na vlastnictví, ochrany náboženské svobody a nezávislosti církví a náboženských společností na státu. Tento závazek sebou nese i nutnost vypořádat vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.
      Vláda se danou problematikou zabývala na svém zasedání dne 27. září 2011, na kterém projednala a schválila materiál Parametry majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a současně uložila ministru kultury vypracovat návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a předložit ho vládě do 31. října 2011.
      Vážený pane doktore, při přípravě řešení vypořádání těchto vztahů se bude vláda v maximální možné míře řídit jak hlediskem spravedlnosti, tak ohledem na zájmy občanů této země.

      Se srdečným pozdravem
RNDr. Petr Nečas, v.r.
předseda vlády České republiky



      V Letohradě 18. 12. 2011
      Věc: Č.j. 14347 /11-OSV

      Vážený pane předsedo vlády,
dovoluji si Vás obtěžovat ještě jednou ve věci církevních restitucí. Děkuji za Vaši odpověď ze dne 18.10.2011, respektive tomu, kdo ji psal, na můj otevřený dopis ze dne 29.8.2011. A ve světle posledních skutečností ohledně těchto restitucí, cítím povinnost reagovat na některé pasáže z Vašeho dopisu.
      Nejprve však chci uvést, že si vážím Vaší odpovědi jako takové. Byl jste jediným, z vládní koalice, kdo na můj dopis vůbec reagoval. Ostatní, jak TOP 09, tak VV, ač mají plná ústa ochrany zájmů občana, stejně jak předsedkyně poslanecké sněmovny paní Němcová, jindy tak mnohomluvná, zůstali v tomto případě němí. Opoziční strany obě a senát odpovědět dokázaly, stejně jak při jiných kritických dopisech vůči nim.
      Ale zpět k Vaší odpovědi. Zaujaly mě v ní dvě věty. „náš stát se zavázal k ochraně lidských práv a svobod, včetně práva na vlastnictví, ochrany náboženské svobody a nezávislosti církví a náboženských společností na státu“ a „ při přípravě řešení vypořádání těchto vztahů se bude vláda v maximální možné míře řídit jak hlediskem spravedlnosti, tak ohledem na zájmy občanů této země“.
      Jistě jsou to pěkná slova, ale jak říká Hamlet, jen slova, slova, slova. Zůstanou absolutně bez obsahu, pokud je nenaplníte činy. Asi tři dny jsem si myslel, že jim chcete opravdu dostát. To bylo tehdy, kdy jsem slyšel zprávu, že legislativní rada vlády požaduje inventarizaci majetku, jehož se vydání týká. To však zpochybnila ihned římskokatolická církev a končící ministr kultury Besser. Potom jsem se seznámil s výroky některých koaličních poslanců v této věci, a bylo zřejmé, že ona slova zůstanou nenaplněna, a církvi jde pouze o to mít majetek za každou cenu. Stejně jak v minulosti. Nejde vůbec o věřící, o náboženskou svobodu, spravedlnost, ale o společnost, která chce být mocná, a ví, že bez majetku toho těžko dosáhne. V této souvislosti si dovolím připomenout dva výroky. Jeden je od Petra Chelčického: „člověk pro svůj styk s Bohem nepotřebuje prostředníka“. Ve své podstatě znamená, že tedy věřící církev nepotřebuje, jak zaznělo před 550 lety. Před nedávnem prohlásil poslanec Marek Benda: „bez majetku nelze mít svobodu a práva“. V podstatě to znamená, že rozsah svobody a práv se naplňuje výší konta, které člověk má. Připadá Vám to jako pokrok, srovnáte-li tyto dva výroky, které oba pronesli příslušníci našeho státu. Mně ne, spíš jako návrat do středověku.
      Ve své odpovědi jste použil i slova o spravedlnosti a zájmech občanů naší země. Tedy pak považujete za spravedlivé i všechny způsoby nabývání církevního majetku. I pokud byl získán platy za odpustky, konfiskacemi, inkvizičními procesy, přivlastněním si darů ve prospěch svatých, kořistí při křížových výpravách atd. Jistě lze říci, to tenkrát prostě tak bylo, taková byla doba, nechme toho. Jenže pak už nelze mluvit o spravedlnosti. Stejně jako v případě většiny občanů naší země, kteří jsou ateisté. Proč má těchto 70 % občanů přispívat jiným občanům na jejich potřeby? A to v době, kdy tento stát omezuje, ne-li likviduje, solidaritu a pomoc slabým a bezmocným třeba v zdravotnictví nebo sociální oblasti.
      Vážený pane předsedo vlády, koalice má jistě v tomto okamžiku sílu si svůj záměr prosadit, díky své momentální většině ve sněmovně. Dovolím si Vám připomenout, že se však jedná z hlediska dějin jen o moment, a ač ateista, musím končit jednak citátem z bible: „ne podle svých slov, ale podle činů budete souzeni“ a Karla Čapka „síla se váže, a jednou přijde chvíle, kdy se sama spotřebuje“.

S pozdravem JUDr. Ivan Jordák, Letohrad


Otevřený dopis k církevním restitucím

     Vážený občane, vážená občanko, dovoluji si Vám poslat mé připomínky k vrácení majetku církvím ve zkrácené formě. Formou otevřeného dopisu je posílám i parlamentním stranám, ústavním činitelům a hlavním deníkům. Protože příliš nevěřím v jejich uveřejnění, využívám emailu a obracím se touto cestou i na Vás, a prosím, pokud máte pochybnosti o správnosti restitucí majetku církví v takovém rozsahu, v jakém je připravován, abyste tento email předali dál, na Vám známé adresy. Údaje v něm uvedené jsou čerpané z veřejně dostupných pramenů, ať knih či sdělovacích prostředků. Děkuji předem JUDr. Ivan Jordák, Letohrad

     Ve čtvrtek 28. dubna se objevila opět zpráva o vracení majetku církvím. A to, že stát chce dát církvím méně peněz, více polí a lesů, i s úroky je to cca 200 miliard. Proti návrhu před třemi léty, je to zdánlivě přibližně o 60 miliard méně. Přesto současná vláda, nebo trojkoalice, nikoli stát, zaváže tři generace občanů ke splácení, pokud se jí tento návrh podaří prosadit.
     Jednání proběhlo v tajnosti, bez účasti veřejnosti. Člen komise Marek Benda sdělil, že celkový objem restitucí – 120 miliard – nikdo nezpochybnil. Tedy, zdá se vše v pořádku. Ale nejen jednání za zavřenými dveřmi vzbuzuje velké pochybnosti veřejnosti o tom, zda členové komise, myslím ty jmenované vládou, jednají za stát, za občany nebo za církve.
     Pochyby už vzbuzuje rozsah majetku, hlavně nemovitostí, který se při zveřejňování před třemi léty, pohyboval od 5.000 hektarů do 50.000 hektarů, a nyní se již mluví o přibližně 250.000 hektarů, což je dost podstatný rozdíl. A i pokud bychom brali tu vyšší hranici, tak při průměrných cenách pozemků, by byla výsledná částka mnohem nižší, než je 120 miliard. Zabývala se vůbec vládní komise tím, z čeho vznikl tento nárok, nebo se spokojila s tvrzením církví. Dále jak byly zahrnuty do tohoto vypořádání prostředky vynaložené na církve, minimálně mzdy, provozní náklady a opravy, které byly vyplaceny církvím dosud a mají být vypláceny ještě dvacet let. Těmto otázkám, se komise vyhýbá jak čert kříži, abych použil úsloví, jež je pro tuto věc případné.
     Za licoměrné považuji tvrzení, že se jedná o vracení majetku církvím. Těch máme v republice povolených asi 26. Přitom obecně se ví, že majetek se bude dávat hlavně římskokatolické církvi, něco Federaci židovských obcí, a ostatním, vyjma kostelů, takřka nic.
     Jako důvody restitucí se uvádějí tyto. Poprvé, bez majetku nelze provádět činnosti, ke kterým jsou církve určeny, ať už jde o bohoslužební úkony, charitu, školství apod. Za druhé, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý na státu, popřípadě jiných institucích. Za třetí, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Uvedené důvody se jeví jako logické a spravedlivé, bohužel jen na první pohled.
     Co se týče provádění duchovních úkonů, jsou církve nezastupitelné pro své věřící. Ale jen v ČR máme 26 registrovaných církví a náboženských společností, které mají všechny právo na stejné podmínky. Tedy jak majetek řešit. Podle počtu věřících? Ty s menším počtem začnou namítat, že byly v minulosti znevýhodněny proti těm preferovaným. Dát všem stejně? Ty s většími počty věřících budou poukazovat, že jsou potřebné pro daleko větší množství lidí a ocitáme se tak v začarovaném kruhu. Co se týče ostatních činností jako charita, školství a zdravotnictví, je otázkou jak dalece je zapotřebí tyto činnosti zajišťovat právě a jen církvemi a kterými z nich a nikoli státními, obecními nebo veřejnými institucemi. Zejména, když je v ČR jen třetina obyvatel věřících, a z toho jsou cca 2/3 římskokatolického vyznání.
     Názor, že bez majetku musí církev bezpodmínečně zaniknout a argumentuje se tu zánikem českých bratří, nemá opodstatnění. Čeští bratří neboli Jednota bratrská byla založena 1457/8 a podmínku dobrovolné chudoby vyžadovala prvních 30 let. Od roku 1490 od tohoto požadavku ustupuje. V Čechách byla zakázána stejně jak jiná náboženství po Bílé hoře. Po povolení činnosti zahraničních církevních misií v roce 1861 se řada jejich členů vrátila a společně s dalšími v roce 1870 Jednotu bratrskou obnovila. Dále církve bez majetku byly velmi dlouhá období, a to i církev katolická, a jsou i dál.
     Tvrzení, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý, je poněkud zavádějící. Znamená to snad, že v naší současné společnosti mají svobodu, práva a nezávislost jen ti majetní a ti bez majetku ne? Nebo snad, že míra práv a svobod je závislá na výší konta? I když připouštím, že někdy se to tak jeví, mám za to, že všichni jsme povinni dělat vše pro to, aby tomu tak nebylo a i ten absolutně nemajetný měl stejná práva jak ten nejbohatší.
     S tím, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, každý jistě souhlasí, pokud pod pojem ukradeno bude zahrnuto vše, kdy jednotlivec nebo skupina lidí přišla o majetek nebo výtěžek své vlastní práce. A to, ať je to krádeží, loupeží, válečným kořistnictvím, psychickým nebo fyzickým násilím, vykořisťováním, podvodem nebo zneužitím nedostatečnosti zákona. Tehdy to bude teprve spravedlivé, i když samozřejmě daleko složitější, zejména pokud všem má být měřeno stejně. Další otázkou pak je, od které doby se tyto vztahy budou rovnat, a kdo je oprávněným dědicem. Pak se stává vše prakticky neřešitelné. Vrátíme se až do 9. st., kdy byl nemovitý majetek vlastnictvím rodu, tedy všech? Zvolíme období před husitskou nebo po husitské revoluci? Nebo raději před Bílou horou nebo po ní? Tak lze pokračovat nekonečně a vždy se najdou důvody některé ze zúčastněných stran zvolit právě tento a žádný jiný čas, a zarputile jej obhajovat. A hlavně stálo by za to i připomenout, jak byl tento majetek získán.
     Protože se nyní jedná hlavně o majetek římskokatolické církve, dovoluji si uvést některá řešení prováděná v minulosti, kdy docházelo k majetkovým převodům a zlomům, a to nejen u církví, ale celé společnosti.
     V průběhu husitství došlo k zabírání církevního majetku na základě přijetí 4 Pražských artikulů z roku 1420 Čáslavským sněmem v červnu 1421. A to podle 3. artikulu „ Aby panování světské nad bohatstvím, zboží časným bylo kněžím odjímáno“. Na sněmu byla zastoupena šlechta, a to i katolická, z Čech i Moravy, města a měl tu dokonce 2 zástupce i císař Zikmund. Nejen třetí artikul, ale i ostatní byly zdůvodněny odkazem na bibli. Je faktem, že církvi nebyl odejmut majetek absolutně, záleželo na mocenském rozložení sil v té které části země.
     Přijetím kompaktát pak byla možnost vlastnit majetek církví opět obnovena, i když v omezeném rozsahu a bez restitucí. Další postup v zemi byl řešen majestátem císaře Zikmunda, přijatým v Jihlavě roku 1436. Zde bylo mimo jiné stanoveno: císař se za sebe i budoucí zavazuje: a) dodržovat kompaktáta, b) neobnovovat zbořené kláštery, kostely, hrady, tvrze a nikoho k jejich obnově nenutit, pouze kdyby někdo o své vůli je chtěl obnovit, tak může, c) mnichy nebo jeptišky přijímat do určitého místa pouze za souhlasu jak arcibiskupa (tehdy Jan Rokycana) tak i pána toho místa, tedy obou dvou, d) mít za úředníky v Česku pouze Čechy a rovněž potvrzuje současné držitele majetku.
     V této souvislosti je třeba připomenout i Petra Chelčického, který v této době, snad jako první prohlašuje, člověk ke svému styku s Bohem nepotřebuje žádného prostředníka, a tím vlastně popírá v 15. století nezbytnost církví i pro věřící. Rovněž zdůvodňuje i stav, aby církve byly bez majetku.
     Před Bílou horou, respektive před stavovským povstáním, bylo Česko snad jedinou zemí na světě, kde měl každý, a na rozdíl od ostatních zemí i poddaný, právo si zvolit svobodně své vyznání. Odhaduje se, že asi 80 až 90 % obyvatel bylo protestantů. Po Bílé hoře mimo hrdelní exekuce tzv. českých pánů a konfiskace majetku, došlo i k vypovězení protestantské šlechty a měšťanů, pokud se do 6 měsíců nepřihlásili k římskokatolické církvi. V téže lhůtě musili prodat svůj majetek v Česku, což dokonale zneužila řada císařských úředníků, šlechta jak stará tak hlavně nová i měšťané. Poddaným byla emigrace zakázána, ale přesto jich řada tisíců uprchla. Bylo to nařízeno protireformačním patentem z roku 1627. V témž roce bylo i vydáno Obnovené zřízení zemské, tedy jakási ústava včetně rozhodujících právních předpisů. Zde mimo jiné Ferdinand II. výslovně zakazuje komukoliv z prelátů, duchovních nebo jimi ustavených úředníků bez povolení císaře a jeho dědiců, králů Českých, zastavovat, prodávat, darovat nebo jinak zcizovat církevní majetek. Pokud by se tak přece jen stalo, musí se vrátit a pokud by byla stanovena nějaká cena tak připadne králi.
     Tedy císař, tu z titulu Českého krále, se snaží o zachování současného stavu, nikoli o jeho rozšíření nebo restituci a musí bránit i České šlechtě vymáhat zpět, co kdy příslušným církevním zařízením její předci nějakým způsobem převedli. Stejně Ferdinand II. odpovídá kardinálu arcibiskupovi Harrachovi na jeho žádost o restituce: král, tím méně pánové z království nejsou povinni navracet, co bylo v Českém království zcizeno církvi kacíři. Obdobně mu sdělil, že výnos solní dávky, kterou císař poskytl pro krytí potřeb církve, mohou být užity k prospěchu chudých duchovních, ale v žádném případě nebude souhlasit s tím, aby církev tyto peníze hromadila a investovala. Obdobně postupoval i Ferdinand III., který i striktně trval na svém právu jmenovat arcibiskupy, biskupy a další církevní hodnostáře. V podstatě i dál trval spor o patronátní práva, kdy šlechta přikázala hejtmanům svých panství, aby znemožnili provádění instrukce vikářům od arcibiskupa. V této době se jedná samozřejmě o katolickou šlechtu a spor o patronátní práva přes shora vydané nařízení císaře nebyl vyřešen a ještě koncem 17. st. přetrvávají spory kolem nich. Církevní statky se počítají ke komoře královské a císaři si nečinili problémy s jejich zastavováním nebo i prodejem. Biskupy i arcibiskupa jmenuje panovník.
     Koncem 18. st. dochází v Česku, stejně jak v Evropě, k velkým změnám, na jedné straně určité uvolnění a na druhé tuhá centralizace. V roce 1781 je vydán Toleranční patent, kterým vedle katolického náboženství je trpěno i vyznávání luteránské, kalvínské a řeckopravoslavné, ale pouze soukromě, v roce 1782 pak byli připojeni husité. Veřejně mohlo být vyznáváno pouze katolické a jen katolickému faráři zůstává právo štoly.
     Co se týče katolické církve, je obnoven zákaz uveřejňování papežských bul bez souhlasu vlády. Je zrušeno 24 svátků, je vydán zákaz poutí a procesí do ciziny, jakož i domácích, pokud by trvaly déle než 1 den. Správa veškerého církevního jmění byla postavena pod dozor státu, zakupování statků duchovenstvem bylo možné jen s vládním svolením. Žebravým řádům bylo zakázáno sbírání almužen, byl zrušen poplatek za zpověď. Všeobecné zbožné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a vzdělání učitelstva. Byl zrušen jezuitský řád a z jeho majetku byl zřízen tzv. studijní fond určený k vydržování školství. Byly zrušeny kláštery, které neměly školský a charitativní význam. Josef II. vychází z názoru, „že vše, co se v církvi neopírá o právo božské a co se nedotýká přímo víry a spásy duše, podléhá státní svrchovanosti“. V tom i odmítá jakýkoliv vliv papeže nebo cizích biskupů a kvůli tomu mění hranice diecézí tak, aby souhlasily s hranicí státní. Vydal ještě řadu dalších nařízení, kterými dělá z kněží fakticky státní úředníky. Po jeho smrti byla část jeho reforem Leopoldem II. zrušena.
     Později byla vedena i jednání mezi císařem a papežem, až byl v roce 1855 uzavřen konkordát, který řešil vzájemné vztahy, aby byly pro církev přijatelnější. V roce 1867 pak byla státním zákonem zaručena náboženská svoboda, aspoň podle zákona a v roce 1874 byly uznány i náboženské společnosti.
     Po vzniku samostatného československého státu, bylo nutné řešit i poměr s církvemi. Zprvu byl odkaz na bývalé rakouské zákony a svoboda náboženství pak byla i zaručena ústavou z roku 1920 s tím, že všechna náboženská vyznání jsou si rovna a dále bylo připuštěno i bezvyznání (ateismus). Byly i zrušeny státní předpisy štolové a zakázáno žádat poplatků štolových od příslušníků jiných církví.
     Co se týče církevního majetku, tak k jeho zcizení bylo zapotřebí souhlasu státu, rovněž správa církevního majetku podléhala kontrole státu. Přebytků bylo možné nařízením státní správy po slyšení ordinariátu použít ve prospěch jiných potřebných účelů. Dále pak byl vydán zákon č. 215/1919 (záborový), tzv. první pozemková reforma. Dle tohoto zákona nemohl mít nikdo pozemky o výměře větší než 150 ha zemědělské půdy nebo než 250 ha veškeré půdy, při určitých výjimkách bylo možné nechat až 500 ha.
     Po válce zákonem č. 12/1945 Sb. došlo ke konfiskaci pozemků, částečně se dotýkající i církve (např. řád tehdy německých rytířů). Zákonem č. 142/1947 Sb. pak byla prováděna revize první pozemkové reformy, podle kterého se zkontrolovalo její provedení a popřípadě dokončení.
     Před třemi léty zákon o restituci údajně nebyl předložen parlamentu jako výčtový, ale jako celek a s nepodloženými sumami náhrad. Je porušena časová hranice restitucí, tj. 25 únor 1948. Fakticky i tento zákon zakládá nerovné postavení církví do budoucnosti.
     Vláda a parlament by si měli uvědomit, při projednávání tohoto zákona, nejen koho zastupují a komu složili přísahu, ale i způsob získávání tohoto majetku, a jak byl vnímán v historii, a to i katolickými panovníky. Rovněž i to, že více než dvě třetiny občanů naší země, kteří dosud na církevní účely přispívali, a jejichž předkové ne zcela dobrovolně se podíleli na vytvoření majetku, který zamýšlí církvi dát, si své duchovní a kulturní potřeby platí sami, a stejně tak by to měli činit věřící, jak před několika léty navrhoval tehdejší ministr Cyril Svoboda.
     Mám za to, že parlament nemá oprávnění učinit toto rozhodnutí, zavazující i další generace. Rovněž nemá tak právo učinit bez kontroly a upřesnění nároků a za dodržování dosud platných právních předpisů. Měla by to být spíše otázka referenda a hlavně přesného vyčíslení a označení majetku, na který se restituce vztahuje s uvedením i způsobu nabytí. Velké množství majetku totiž nebylo věnováno ani církvi, ale různým svatým nebo pro určitý účel, který pominul nebo nebyl vůbec naplněn.
     Děkuji Vám, pokud jste dočetli až sem, a znovu Vás žádám, pokud s restitucemi, tak jak jsou připravovány, nesouhlasíte, o poslání tohoto mailu dál.

     S pozdravem JUDr. Ivan Jordák, Letohrad


Církevní restituce

    Církevní restituce jsou podle mého problém nejen majetkověprávní, ale i historický, politický a filosofický. A to zejména proto, že majetek, o který se jedná, byl zcela jiného druhu než majetek ostatní. Byl jiný ve svém původu, vzniku, ale i jeho držbě a nakládání s ním. Tento majetek byl zprvu určen nikoli církvím, ale výlučně bohu nebo božstvům a jim byl předáván právě prostřednictvím církví. Později byl předáván církvi, aby za něj u boha nebo svatých zprostředkovala pro dárce nebo plátce určité služby, požadavky, odměny atd.. Teprve od středověku je církev dotována jako taková, ale vždy minimálně za dvou podmínek. Možnost nakládat s majetkem zůstává stále v pravomoci patrona, ať už jím byla šlechta nebo panovník. A za druhé majetek je určen stále k provádění úkonů, které církev zajišťovala, např. špitály ať se jednalo o nemocnice nebo chudobince a dále, velmi volně řečeno ke zprostředkování vztahu mezi poskytovatelem majetku a bohem popřípadě některým ze svatých. Velká část majetku byla tvořena odkazy právě jednotlivým svatým, a to jako odměna za zázračná uzdravení, vyplnění proseb o pomoc při různých životních trablech apod. Svědčí tomu i první legendy o sv. Václavovi, kde v první legendě je uvedeno – kostely zlatem zdobil-, - po všech hradech zbudoval kostely velmi krásně -, - vystavěl chrám sv.Víta . Teprve až v Gumpoldově legendě, která byla sepsána na příkaz tehdejšího císaře Oty II. v řadě případů se odlišuje nejen od starších legend, ale i od skutečnosti, se uvádí, že sv. Václav prakticky každému z velmožů nebo i prostých lidí něco daroval a po vyhnání Drahomíry daroval i kněžím mnohé dary.
     Přímo církvím pak byly placeny úkony, které prováděla, jako např. křty, svatby, pohřby, zádušní mše nebo pokud slibovala něco zařídit jako odpustky apod. Další příjmy byly z titulu, že církev respektive jednotlivé řády byly feudální vrchnosti a měli tak nárok na desátky a další platby a pokuty. Rozlišit v současné době původ tohoto majetku a oprávněnost jeho získání, tedy zda služba za kterou bylo placeno, např. u odpustků, zádušních mší nebo odkazů v závěti, měla opravdu výsledek, který si plátce přál, je nemožné a nemá příliš smysl se tím nyní zabývat. Často byly a jsou zpochybňována i darování majetku přímo církvi panovníkem nebo feudálem posuzováním darovacích listin s ohledem na skutečnosti je provázející. Tyto listiny se mnohokrát přepisovaly a někdy jejich text neodpovídal skutečnostem známým z dalších listin. Je to např. popírání historikem Bistřickým toho, že roku 1131 kníže Konrád daroval ves Mašovice kapitule sv.Petra, protože byl kníže tehdy vězněn v letech 1128 až 1134 u hraběte Jindřicha z Grajče. Ovšem jinými historiky je to vysvětlováno, že k této donaci mohlo dojít jindy a později došlo k zapsání skutečného stavu.
     Dá se říci, že od 6.st. se katolická církev stává postupně ve všech zemích Evropy státní církví, a to podle kodexu císaře Justiniána, jehož první kniha má název : O nejvyšší Trojjedinosti, katolické víře a o tom, že se nikdo nemá odvážit o tom veřejně vést spor“. Tento kodex začíná slovy : „Chceme, aby všechny národy za naší mírné vlády vyznávaly víru, kterou zvěstoval Římanům svatý apoštol Petr ……., ….. Ti, kteří se řídí tímto zákonem, nechť mají jméno katoličtí křesťané, ti ostatní ale, které prohlašujeme za bláhové a pošetilé, budou jako odpadlíci od víry potrestáni bezectností a božím hněvem, a poté budou postiženi trestem světským.“. Tedy tím, že církev se stala státní, byla institucí s nuceným členstvím. Měla jednak provozovat kultovní úkoly a jednak zajišťovat péči o chudé a nemocné. Byla proto i zvýhodňována v hospodářské oblasti, např. bylo zakázáno domáhat se u soudu nápravy, pokud v závěti byli opomenuti příbuzní a odkaz byl jen v prospěch církve; byla osvobozena od daní; její majetek byl bez souhlasu panovníka nezcizitelný; uložení povinnosti železných krav (poddaný krávu musil živit a výtěžek odevzdávat) atd. Je faktem, že na počátku středověku nemovitý majetek patřil občinám nebo rodům. Postupně se tohoto majetku zmocňoval kníže jako suverén a měl jako jediný právo s ním nakládat. Jak asi převod majetku a stanovení poddanských povinností vypadalo nám popisuje Kosmas ve své kronice, při popisu vlády Boleslava I. (tzv. Ukrutného), jeho reakce na odmítnutí roboty ke stavbě hradu. – Tu kníže vzplanul strašným hněvem a vyskočiv na zpuchřelý kmen, vytasiv meč, zvolal : „Lenochové a líných otců synové! Nejste-li polomuži neb tvorové, kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky, dokažte skutky svá slova a zkuste, zda je lehčí skloniti šíji pod mečem či pod jhem roboty.“ A tu nastala podívaná pamětihodná a úžas budící nad drzostí smělého knížete, kdyby měl tisíc pravic na jednom těle a v každé zbraň, nebyl by se tak četný zástup třásl o nic méně. Kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl „ tak to chci, učiním tak, plať namísto rozumu vůle“. Ostatní pak klesli na kolena a prosili o odpuštění, slibujíce, že dobrovolně učiní co si kníže přeje.- Tolik Kosmas. I když tu jde o básnickou licenci, vystihuje dobře proces znevolňování. Tehdy se dospělo k názoru, že celá země je majetkem knížete a jeho rodu. Poměr k církvi byl obdobný, biskup dlouhá léta byl považován za knížecího kaplana.
     Ve středověku, mimo období stavovské monarchie, a pak za absolutismu, tedy do 19.století, se stát považoval prakticky za majetek panovníka, který měl i absolutní zákonodárnou moc. Šlechta a církev pak za jeho úředníky, kteří měli právo na výsady a majetek jedině pokud panovníkovi sloužili a zachovávali mu oddanost a věrnost. U církve to bylo o to složitější, že spravovala majetek, který byl věnován buď přímo některému ze svatých nebo pro účely charity, školství apod. Teprve od 12. století je dáno šlechtě právo dědit prakticky kýmkoliv z potomků, pokud splňoval určité limity (jako např. manželský původ) a dostal k dědění souhlas panovníka (tzv. mocný list). Teprve až od konce 15 st. v Čechách a 16.st na Moravě lze dědit bez souhlasu panovníka. Je samozřejmé, že v průběhu 11. st. až 14. st. se v Čechách poměry mezi panovníkem a církví neustále měnily, závisely jednak na současné mocenské síle té nebo oné strany a dále i na možnosti vměšování císaře nebo papeže do vnitřních poměrů v Čechách. Obdobně to bylo i v jiných státech.
     Tolik na úvod, protože se někdy vykládá, jakoby majetkové vztahy byly před únorem 1948 prakticky neměnné a vše probíhalo podle práva a řádně.
     Jako důvody církevních restitucí se uvádějí zejména tyto. Poprvé, bez majetku nelze provádět činnosti, ke kterým jsou církve určeny, ať už jde o modloslužební úkony, charitu, pomoc nemocným a trpícím, školství apod. Za druhé, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý na státu, popřípadě jiných institucích. Za třetí, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Uvedené důvody se jeví jako logické a spravedlivé, bohužel jen na první pohled.
     Co se týče provádění duchovních a modloslužebných úkonů, jsou církve nezastupitelné pro své věřící. Ale jen v ČR máme 26 registrovaných církví a náboženských společností, které mají všechny právo na stejné podmínky. Tedy jak majetek řešit. Podle počtu věřících? Ty s menším počtem začnou namítat, že byly v minulosti znevýhodněny proti těm preferovaným. Dát všem stejně? Ty s většími počty věřících budou poukazovat, že jsou potřebné pro daleko větší množství lidí a ocitáme se tak v začarovaném kruhu. Co se týče ostatních činností jako charita, školství a zdravotnictví, je otázkou jak dalece je zapotřebí tyto činnosti zajišťovat právě a jen církvemi a kterými z nich a nikoli státními, obecními nebo veřejnými institucemi. Zejména, když je v ČR z obyvatel 36 % věřících, a z toho jsou cca 2/3 římskokatolického vyznání. Názor, že bez majetku musí církev bezpodmínečně zaniknout a argumentuje se tu zánikem českých bratří, nemá opodstatnění. Čeští bratří, neboli Jednota bratrská byla založena 1457/8 a podmínku dobrovolné chudoby vyžadovala prvních 30 let. Od roku 1490 od tohoto požadavku ustupuje. V Čechách byla zakázána stejně jak jiná náboženství po Bílé hoře, ale její členové buď zůstávali zde v ilegalitě nebo řada jich emigrovala do Polska a Saska, kde založili Ochranov. Odtud po povolení činnosti zahraničních církevních misií v roce 1861 se řada jejich členů vrátila a společně s dalšími v roce 1870 Jednotu bratrskou obnovila. Jinak pro zajímavost uvádím, že Čeští bratří jsou i např. na Haiti. Dále církve bez majetku byly velmi dlouhá období, a to i církev římskokatolická, a jsou i dál.
     Tvrzení, že bez majetku nelze být svobodný a nezávislý, je poněkud zavádějící. Znamená to snad, že v naší současné společnosti mají svobodu, práva a nezávislost jen ti majetní a ti bez majetku ne? Nebo snad, že míra práv a svobod je odstupňována výší konta? I když připouštím, že někdy se to tak jeví, mám za to, že všichni jsme povinni dělat vše pro to, aby tomu tak nebylo a i ten absolutně nemajetný měl stejná práva jak ten nejbohatší.
     S tím, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, každý jistě souhlasí, pokud pod pojem ukradeno bude zahrnuto vše, kdy jednotlivec nebo skupina lidí přišla o majetek nebo výtěžek své vlastní práce. A to, ať je to krádeží, loupeží, válečným kořistnictvím, psychickým nebo fyzickým násilím, vykořisťováním, podvodem nebo zneužitím nedostatečnosti zákona. Tehdy to bude teprve spravedlivé, i když samozřejmě daleko složitější, zejména pokud všem má být měřeno stejně. Další otázkou pak je, od které doby se tyto vztahy budou rovnat, a kdo je oprávněným dědicem. Pak se stává vše prakticky neřešitelné. Vrátíme se až do 9.st., kdy byl nemovitý majetek vlastnictvím rodu, tedy všech? Zvolíme období před husitskou nebo po husitské revoluci? Nebo raději před Bílou horou nebo po ní? Tak lze pokračovat nekonečně a vždy se najdou důvody některé ze zúčastněných stran zvolit právě tento a žádný jiný čas, a zarputile jej obhajovat.
     Protože se nyní jedná o církevní majetek, uvádím některá řešení prováděná v minulosti, kdy buď vznikal, množil se nebo zanikal. V naprosté většině se jedná o majetek římskokatolické církve, protože jiné církve byly až na pozdější období bez majetku, a i v pozdějším období vyjma majetku, který jim sloužil pro vlastní náboženskou činnost, o tento majetek nijak zvlášť neusilovaly. Pro ilustraci uvádím období husitství , období kolem Bílé hory, reformy Josefa II, vznik ČSR a připomínky k současnému řešení. Volil jsem záměrně období, kdy docházelo k majetkovým převodům a zlomům, a to nejen u církví, ale celé společnosti.
     V průběhu husitství došlo k zabírání církevního majetku na základě přijetí 4 Pražských artikulů z roku 1420 Čáslavským sněmem v červnu 1421. A to podle 3 artikulu „ …. Aby panování světské nad bohatstvím, zboží časným bylo kněžím odjímáno….. Na sněmu byla zastoupena šlechta, a to i katolická, z Čech i Moravy, města a měl tu dokonce 2 zástupce i císař Zikmund. Nejen třetí artikul, ale i ostatní byly zdůvodněny odkazy na bibli. Je faktem, že církvi nebyl odejmut majetek absolutně, záleželo na mocenském rozložení sil v té které části země. Přijetím kompaktát pak byla možnost vlastnit majetek církví opět obnovena, i když v omezeném rozsahu a bez restituce. Další postup v zemi byl řešen majestátem císaře Zikmunda přijatý v Jihlavě roku 1436. Zde bylo mimo jiné stanoveno : císař se za sebe i budoucí zavazuje a)dodržovat kompaktáta, b)neobnovovat zbořené kláštery, kostely, hrady, tvrze a nikoho k jejich obnově nenutit, pouze kdyby někdo o své vůli je chtěl obnovit, tak může, c)mnichy nebo jeptišky přijímat do určitého místa pouze za souhlasu jak arcibiskupa (tehdy Jan Rokycana) tak i pána toho místa, tedy obou dvou, d)mít za úředníky v Česku pouze Čechy a rovněž potvrzuje současné držitele majetku.
     Před Bílou horou, respektive před stavovským povstáním, bylo Česko snad jedinou zemí na světě, kde měl každý, a na rozdíl od ostatních zemí i poddaný, právo si zvolit svobodně své vyznání. Odhaduje se, že asi 80 až 90 % obyvatel bylo protestantů. Po Bílé hoře mimo hrdelní exekuce tzv. českých pánů a konfiskace majetku,došlo i k vypovězení protestantské šlechty a měšťanů, pokud se do 6 měsíců nepřihlásili k římskokatolické církvi.V téže lhůtě musili prodat svůj majetek v Česku, což dokonale zneužila řada císařských úředníků, šlechta jak stará tak hlavně nová i měšťané. Poddaným byla emigrace zakázána, ale přesto jich řada tisíců uprchla. Bylo to nařízeno protireformačním patentem z roku 1627. V témž roce bylo i vydáno Obnovené zřízení zemské, tedy jakási ústava včetně rozhodujících právních předpisů. Zde mimo jiné Ferdinand II. výslovně zakazuje komukoliv z prelátů, duchovních nebo jimi ustavených úředníků bez povolení císaře a jeho dědiců, králů Českých, zastavovat, prodávat, darovat nebo jinak zcizovat církevní majetek Pokud by se tak přece jen stalo, musí se vrátit a pokud by byla stanovena nějaká cena tak připadne králi. Dále nařizuje, že pokud nějakému kostelu či klášteru byla dána v minulosti nějaká fundace apod. nemůže ji patron tohoto kostela či kláštera (potomek donátora) chtít zpět nebo ji omezovat, protože jak se uvádí bylo to dáno předně Pánu Bohu a potom k témuž kostelu nebo řádu, jedině by to bylo možné se svolením krále. Tedy císař, tu z titulu Českého krále, se snaží o zachování současného stavu, nikoli o jeho rozšíření nebo restituci a musí bránit i České šlechtě vymáhat zpět, co kdy příslušným církevním zařízením její předci nějakým způsobem převedli. Stejně Ferdinand II. odpovídá kardinálu arcibiskupovi Harrachovi na jeho žádost o restituce : král, tím méně pánové z království nejsou povinni navracet, co bylo v Českém království zcizeno církvi kacíři. Obdobně mu sdělil, že výnos solní dávky (kterou císař poskytl pro krytí potřeb církve ) mohou být užity k prospěchu chudých duchovních, ale v žádném případě nebude souhlasit s tím, aby se tyto peníze hromadily a investovaly. Obdobně postupoval i Ferdinand III., který i striktně trval na svém právu jmenovat arcibiskupy, biskupy a další církevní hodnostáře. V podstatě i dál trval spor o patronátní práva, kdy šlechta přikázala hejtmanům svých panství, aby znemožnili provádění instrukce vikářům od arcibiskupa. V této době se jedná samozřejmě o katolickou šlechtu a spor o patronátní práva přes shora vydané nařízení císaře nebyl vyřešen a ještě koncem 17.st. přetrvávají spory kolem nich. Je určitým paradoxem, že právě v této době, tedy od 16. a 17. st. je církev katolická ve stále větší závislosti na panovníkovi, a neodvažuje se vzpírat jeho stoupajícím nárokům, které si z titulu nejvyššího patronátu a dozoru a jako obránce víry osobuje. Církevní statky se počítají ke komoře královské a císaři si nečinili problémy s jejich zastavováním nebo i prodejem. Byla sice zřízena dvě nová biskupství (1654 Litoměřické a 1664 v Hradci Králové), ale biskupy i arcibiskupa jmenuje panovník. Patrně je to dáno nástupem protestantismu v Evropě a jeho podřízením svým panovníkům a heslu „čí země, toho náboženství“.
     Koncem 18 st. dochází v Česku, stejně jak v Evropě, k velkým změnám, na jedné straně určité uvolnění a na druhé tuhá centralizace. V roce 1781 je vydán Toleranční patent, kterým vedle katolického náboženství je trpěno i vyznávání augšpurské (luteráni), helvétské (kalvínské) a řeckopravoslavné, ale pouze soukromě, v roce 1782 pak byli připojeni husité. Veřejně mohlo být vyznáváno pouze katolické a jen katolickému faráři zůstává právo štoly.Je i vydán patent o zrušení nevolnictví. Ruší se mučení, tresty za čarodějnictví, rušení náboženství již není trestným činem, ale jen přestupek. I když tyto a dále uvedené reformy vnímáme nyní jako tzv. Josefinské, je skutečností, že řada těchto reforem mělo základ již dříve, někdy až v 17. st. a pak v době vlády Marie Terezie. Co se týče katolické církve je obnoven zákaz uveřejňování a vyhlašování papežských bul bez souhlasu vlády. Je zrušeno 24 svátků, je vydán zákaz poutí a procesí do ciziny, jakož i domácích pokud by trvaly déle než 1 den. Správa veškerého církevního jmění byla postavena pod dozor státu, zakupování statků duchovenstvem bylo možné jen s vládním svolením. Žebravým řádům bylo zakázáno sbírání almužen, byl zrušen poplatek za zpověď. Všeobecné zbožné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a vzdělání učitelstva. Byl zrušen jezuitský řád a z jeho majetku byl zřízen tzv. studijní fond určený k vydržování školství. Byly zrušeny kláštery, které neměly školský a charitativní význam (celkem bylo zrušeno 55 klášterů). Josef II. vychází z názoru, „že vše, co se v církvi neopírá o právo božské a co se nedotýká přímo víry a spásy duše, podléhá státní svrchovanosti“. V tom i odmítá jakýkoliv vliv papeže nebo cizích biskupů a kvůli tomu mění hranice diecézí tak, aby souhlasily s hranicí státní. Vydal ještě řadu dalších nařízení, kterými dělá z kněží fakticky státní úředníky. Po jeho smrti byla část jeho reforem Leopoldem II. zrušena. Později byla vedena i jednání mezi císařem a papežem, až byl v roce 1855 uzavřen konkordát, který řešil vzájemné vztahy, aby byly pro církev přijatelnější. V roce 1867 pak byla státním zákonem zaručena náboženská svoboda, aspoň podle zákona a v roce 1874 byly uznány i náboženské společnosti.
     Po vzniku samostatného československého státu, bylo nutné řešit i poměr s církvemi. Zprvu byl odkaz na bývalé rakouské zákony a svoboda náboženství pak byla i zaručena ústavou z roku 1920 s tím, že všechna náboženská vyznání jsou si rovna a dále bylo připuštěno i bezvyznání (ateismus). Byly i zrušeny státní předpisy štolové a zakázáno žádat poplatků štolových od příslušníků jiných církví. Povinnosti z patronátů zůstávaly pro obce i jednotlivce dál, ale byla určitá omezení a některé povinnosti byly zrušeny.
     Co se týče církevního majetku, tak k jeho zcizení bylo zapotřebí souhlasu státu, rovněž správa církevního majetku podléhala kontrole státu. Přebytků bylo možné nařízením státní správy po slyšení ordinariátu použít ve prospěch jiných potřebných účelů. Dále pak byl vydán zákon č. 215/1919 (záborový), tzv. první pozemková reforma. Dle tohoto zákona nemohl mít nikdo pozemky o výměře větší než 150 ha zemědělské půdy nebo než 250 ha veškeré půdy, při určitých výjimkách bylo možné nechat až 500 ha. Zabranou půdu měli získat bezzemci, malí rolníci, domkaři, živnostníci, váleční invalidé, legionáři, družstva a obce. Za zabrané pozemky se vyplatila náhrada v cenách stanovených zákonem podle průměrných předchozích cen. Církevní pozemky nebyly posuzovány jako celek, ale jednotlivé velkostatky, statky a pozemky far jako samostatné celky, což bylo pro ni výhodnější a do roku 1937 jí byla část pozemků vrácena. Po válce zákonem č. 12/1945 Sb. došlo ke konfiskaci pozemků, částečně se dotýkající i církve (např. řád tehdy německých rytířů). Zákonem č. 142/1947 Sb. pak byla prováděna revize první pozemkové reformy, podle kterého mělo být zkontrolováno její provedení a popřípadě dokončení.
     V současné době se vedou jednání o restituci církevního majetku. Dle informací sdělovacích prostředků není rozsah pozemků jasný. Jsou uveřejňovány výměry od cca 5000 ha do 50000 ha. Zákon údajně nebyl předložen parlamentu jako výčtový, ale jako celek a s nepodloženými sumami náhrad. Je i porušena časová hranice restitucí, tj. 25 únor 1948. Má se údajně dalších 20 let platit mzdy církevních pracovníků a přispívat i jinak na potřeby církví. Vzhledem k tomu, že vydání majetku se ve skutečnosti týká jen římskokatolické církve a Federace židovských obcí v ČR, ostatní církve dostanou maximálně budovy, v kterých mohou provádět úkony pro své věřící, zakládá se tím nerovné postavení církví do budoucnosti. Žádná ze stran v parlamentu neměla restituci v zmiňovaném rozsahu ve svém volebním programu. Přijetí této, zatím zcela nejasné restituce nejen pro parlament, ale i pro většinu národa, by se zavázaly i další generace.
     Tolik k restitucím. Bohužel mi připomínky vyšly obsáhlejší než jsem zamýšlel, v každé době byla tato otázka řešena jinak. A je stále velikým problémem toto vyřešit. Vůbec nyní nemyslím majetek, ale hlavně svobodné a rovnocenné fungování všech církví, když řada věřících je potřebuje. Musím na konec říci, že vůbec nezávidím těm, kteří to řešit budou a jsem jen rád, že to nemusím řešit já.

     Literatura:
     veřejný tisk, rozhlas a televize
     Dějiny českého státu v dokumentech r.v. 1994 - uspořádal Veselý a kol.
     Minulost našeho státu v dokumentech r.v. 1971 - uspořádal Státní ústřední archiv
     Evropské dějiny práva r.v. 1998 napsal Hans Hattenhauer
     Zápas o svědomí r.v. 2008 napsal Alessandro Catalano
     Dějiny státu a práva v Československu r.v. 1988 napsal Malý a Sivák
     Dějiny státu a práva v Československu r.v. 1975 napsal Vaněček
     Kosmova kronika Česká r.v. 1972
     Soběslav I. r.v. 2007 napsal Vaníček
     Československá vlastivěda, díl IV a V r.v. 1932 – redakce Novotný, Kapras
     Pohledy do Českých dějin r.v. 2008 sestavil Moravec
     České země v éře první republiky, díl 1, r.v. 2003 – napsal Kárník
     Zákon č. 215/1919 Sb. (záborový zákon)
     Zákon č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy
     Zákon č. 46/1948 Sb. nová (druhá) pozemková reforma

© JUDr. Ivan Jordák, 1.3.2009


 

TOPlist